Historie obce
Historie obce Vysoké Pole
Obec leží na jižním okraji Vizovských vrchů, ve vzdálenosti 5,5 km severozápadně od Valašských Klobouk, nadmořská výška kolem 440 m n.m., počet obyvatel asi 950. Katastr obce měří 1 212 ha. Původ názvu je odvozen od výše položeného místa. Nejbližší železniční stanice je ve Valašských Kloboukách, pošta, farní a matriční úřad jsou v Újezdě, který je vzdálen asi 2 km západním směrem.
Historické názvy : r. 1261 Byssoka Lhota, Byssokapoli, r. 1481 - Vysoké Pole, 1572 – Vysoky Pole, 1720 - Wysokopolie, 1846 - Wisokepole, od osmdesátých let 19.století užíván dnešní název (Vysoké Pole).
Názvy tratí: Kosteliště, Díly, Zahájí, Nadvrší, Zažirovy, Dílnice, Zakunina, Bojatín, Rovně, Kosovy, Žižkov, Nivy, Újezdeček, Láze, Ryliska, Jámy aj.
Severně od osady se vypíná a dominantu kraje tvoří nejvyšší vrchol Vizovské vrchoviny- Klášťov, na jehož temeni jsou pozůstatky pravěkého hradiska. Zbudováno bylo v pozdní době bronzové (asi 1000 př.n.l.) a později znovu osídleno v době mladohradištní (10.-12.st). Na akropoli hradiska je zajímavý skalní útvar "Čertův kámen", opředený četnými pověstmi. Zpráva, publikovaná v roce 1975, o nálezu velkomoravské architektury ve trati "Kosteliště", je zjevným nesmyslem. Obec sama je poprvé připomínána ve falzu zakládací listiny Vizovického kláštera "Byssoka Lhota, que et Byssokapoli dicitur"(Vysoká Lhota, které se také říká Vysoké Pole). Z názvu osady je patrný její kolonizační původ, ač nelze pochybovat o její existenci po polovině 13.století. Po polovině 14.století byla osada postižena nájezdy okolních feudálů, kteří začali projevovat nebývalý zájem o majetek vizovického kláštera, takže se za to dostali v roce 1363 dokonce do církevní klatby. Obec se stala předmětem sporu i o přibližně sto let později, neboť v letech 1460 a 1481 se domáhají opati vizovického kláštera na rodu pánů z Cimburka jejího navrácení k Vizovicím. Roku 1483 povolil král Vladislav II. užívání zboží kláštera potomkům zakladatele, pánům z Kunštátu. Roku 1549 získal celé panství vizovické Václav z Boskovic, jehož potomci prodali celé zboží Zdeňku Kavkovi z Říčan. Tento pán postoupil Vizovice v roce 1574 s příslušnými statky Anně z Nevědomí, ale osady Polanku, Léskovec, Drnovice, Újezd, Loučku, Slopné a Vysoké Pole připojil k panství brumovskému, jehož byl tehdy majitelem. S Brumovem pak zůstalo Vysoké Pole spojeno i nadále, po rozdělení panství připadlo k prvnímu dílu.
Po třicetileté válce zůstalo v obci osídleno 23 domů, jen sedm jich bylo pustých. Při vpádu v roce 1663 byl zabit jeden člověk. Za živelných pohrom způsobila poměrně značné škody jedna kuriózní událost - nálet kobylek od východu v roce 1748. V roce 1901 shořelo při požáru obce 16 usedlostí. V roce 1758 bylo ve Vysokém Poli celkem 92 obydlí, z toho 25 celých gruntů (jednalo se tedy o poměrně velkou ves). Dále zde byly dva mlýny, jatka a kovárna. Na konci 18. století žilo v obci přes 500 obyvatel, na přelomu 19. a 20.století již více než 600 obyvatel. Při sčítání lidu v roce 1930 žilo ve Vysokém Poli celkem 674 obyvatel. V současnosti se stav obyvatel pohybuje kolem 950.
V roce 1706 odkázala Terezie Podstatská finanční částku na stavbu kaple ve Vysokém Poli. Kaple byla opravdu postavena ve trati Bojatín u studánky s divotvornou vodou, ale roku 1783 za Josefa II. byla zrušena a pobořena (socha P.Marie z ní byla přenesena do kostela v Újezdě). Na místě původní kaple byla postavena kolem roku 1870 nová kaple. Stavěl ji jistý Kolínek z Vizovic, který zde pak trávil také svůj poustevnický život (je to jediný doložený případ existujícího poustevníka na jižním Valašsku).
Vysoké Pole bylo vždy obcí zemědělskou. V letech 1923 - 1940 vyvíjela v obci činnost Domovina domkařů a malorolníků. Roku 1937 zahájila činnost Družina katolických zemědělců, skončila ji roku 1941. Družstvo zde bylo založeno v roce 1960, posléze sloučeno s družstvem Ploština Loučka.
Od roku 1937 do roku 1940 existovala Jednota československého Orla.
Vysoké Pole bylo osvobozeno 2. května 1945 oddíly rumunské armády bojujícími ve svazku s Rudou armádou
Škola byla původně v Újezdě, ale již od první poloviny 19. století se vyučovalo v obci. Roku 1865 byla vystavěna první škola, po roce 1898 byla přestavěna. Školní kronika byla založena v roce 1890.
V obecní pečeti je krojidlo, snop a radlice.
Pověst „O pústevníkovi na Klášťově“
Na Klášťově žil jeden čas pústevník. A jak se tam dostal? Byl to staříček, který předtím bydlel na Vizovicku. Ale měl život psí. Zůstával v chalupě, kterou dal svému synovi. Sám si nechal jednu jizbičku - výminek. Syn se oženil a přivedl si do domu nevěstu. Jenomže ona staříčka neměla ráda a ani se o něho nechtěla starat. Často ho zapomněla zavolat k jídlu, nevšimla si, že má špinavou košili, roztrhané gatě, rozbité peřiny. Jenom ho odbývala. Když bylo před polednem a on se ptal, kdy bude oběd, řekla mu , že teprve začala vařit. Potom sami pojedli a když se staříček zas ptal, bude-li jídlo, odsekla mu, že oběd už dávno byl. A že je to prý jeho chyba, že přišel k jídlu pozdě. Když si chtěl vzít aspoň trochu mléka, nedala mu ano hrneček, prý mají málo. Staříček byl věčně hladový, otrhaný a nešťastný. Tak se rozhodl, že odejde z domu. Naštěstí měl kam jít. Kromě syna měl ještě dvě dcery. A protože za svých mladých let nebyl chuďas, ale míval velké hospodářství, dostaly i obě jeho dcery pěkné věno. Napřed se vydal k té starší. Jenže dcerunka viděla oknem, jak přichází, a hned nakázala služce, aby zamkla dveře. "Dcérečko moja, otevři! A daj mi něco k večeři a nocleh v komoře, lebo je zima na dvoře," volal staroch od branky. Dcera mu odpověděla z okna: „A vždyť máte, tatíčku, ještě jednu dcerečku!" Druhá dcera, jak viděla, že jde k ní, tak poručila pacholkovi, aby tvrdil, že není doma. "Máte smolu, otče starý, není doma vaší dcéry!" křičel čeledín, co mu hrdlo stačilo, sotva staříček vešel na dvůr. Smutný staroch byl zklamaný a k smrti unavený. Řekl si, že radši umře, než dál tak trpět. Když starý zesláblý člověk opravdu chce umřít, tak umře. Rozhodl se, že půjde na Klášťov, tam si lehne, na vrchu, a bude se modlit, aby si ho Bůh vzal. Škrábal se nahoru, dlouho, namáhavě. Ale k vrcholu nedošel, byl už úplně vysílený. Lehl si na zem do mechu a modlil se. A přitom usnul. Zdálo se mu, že přišel do nebe až k nejvyššímu soudu. Tam mu Stvořitel řekl: „Musíš se vrátit na zem, tvůj čas ještě nevypršel. Až nastane ta pravá chvíle, svatý Petr tě zavolá.“ Když se probudil, byl kolem slunečný podzimní den. Šípky a hložinky červeně zářily. Ptáci vesele prozpěvovali. Na zemi u nohou mu ležel zlatý koberec ze spadaného listí. Pojedl trochu sladkých ostružin a vydal se až k vrcholu. Tam si zrobil chýši ze smrkových větví a rozhodl se počkat, až pro něho přijde ten svatý Petr. Ale nikdo nešel. Tak si staříček nasbíral hložinky a zapil vodou z potůčku. Před večerem si rozdělal oheň, aby se zahřál. Lidé v dědinkách pod Klášťovem uviděli na vrcholku hory kouř a brzo se roznesla zvěst, že tam přebývá pústevník. Donesli mu chleba, sýr, mléko, máslo a teplé vlněné houně. Žádali ho, aby se za ně modlil a vyprosil jim požehnání. Staříček byl laskavý ke každému, kdo za ním přišel. Pilně se za prosebníky modlil. Našel na Klášťově takové žluté průhledné kamínky a ty dával lidem za jídlo, oblečení a všecko, co mu nosili. Nevěděl, že jsou to jantary, ale ti obdarovaní brzo poznali, že mají větší cenu než obyčejné kaménky. Když je prodali ve městě zlatníkovi, dostali za ně peníze. Chtěli dát staříčkovi, on si ale vymínil, že nepřijme od nikoho víc, než jeden jediný groš. Za krátký čas tam chodilo veliké množství lidí, tak mu těch grošů hodně přibývalo. Vyhloubil si jamku a do ní ty peníze ukládal. Tak žil staříček na Klášťově ještě moc dlouho a bylo mu dobře. Věděl, že prospívá lidem a byl spokojený. A dožil se víc než sta roků. Když jeho duši konečně potom vzal Pán do nebe, lidé jeho pústevnické tělo pochovali přímo na vrcholku hory. Ale poklad, který nashromáždil, nikdy nikdo nenašel. Jenom lesní zvěř ví, kde je schovaný
